Pamatuji si přesně, jak mi bylo před deseti lety. Bylo mi brutálně špatně. Dokonce tak, že jsem musela opustit hodinu fyziky v 8. třídě.
To mi ale vůbec nevadilo. Celý den jsem pak strávila tvořením prvních stran sešitů do zeměpisu a dějepisu. Pak přišel tatínek(to jeste podnikal a já jsem se mohla chovat jako kapitalistický fracek) a říká: Vy si tady sedíte a vůbec nevíte, co se děje. Řekl to s podivnou naléhavostí v hlase, jako by se opravdu něco dělo. A tak jsme pak celý večer sledovali hořící dvojčata, trosky a mimořádné zpravodajství čt. A tehdy mě to napadlo- budu novinář. Až se příšte neco stane, chci tam sedět a mluvit o tom.
Bylo mi 14 a celé to na mě doléhalo, tak nějak z povzdálí. Sice hrůza to jo, ale daleko.

Dnes když se dívám na pietní akt, pripadá mi to hrůznější. Vlastně spoustu mých názorů se změnilo. Bojím se víc než dřív, nejdu do všeho po hlavě, tatínek už není podnikatel...já jsem pořád stejný fracek. A studuju žurnalistiku.
Ryze český pietní akt se konal na Staromětském náměstí, Myslím, že Robert Záruba to zvládl se ctí. Dukova promluva působivá. Vlastně je zajimavé sledovat, jak tato tragédie hýbe českou veřejností. Některým vadí, že to všichni řeší. Myslím si však, že kdyby to s nikým nic neudělalo, něco by bylo špatně. Někdo založí skupinu na facebooku, někdo se pomodlí a zapálí svíčku. Mě osobně se líbí i Kazmova a Brunova písnička. Myslím, že nikdo jim nemůže sahat do svědomí. Nezdá se mi však, že by to bylo tak: Hej, pojďme natočit něco o hokejistech, lidi si nás všimnou. Sázela bych spíše na spontánní rozhodnutí, něco udělat, nějak se k tomu vyjádřit. A to že se o nich teď mluví, je logické vyústění faktu, že udělali něco jinak. Vybočili ze záplavy prezentací plných fotek se smutným podkresem.

Po dnešním dnu a dvou pietních aktech, chci říct, že jsem ráda, že smrtí to nekončí....