Gabčík. Kubiš. Smrt Heydricha. Lidice: Ležáky. Krypta u Cyrila a Metoděje.....Nikdy se nevzdáme!
Tak moc mě ten příběh fascinuje. Pořád.
Vlastně vím méně než bych chtěla. Rozhodně méně než by si to zasloužilo.

A tak mě dnes prostě potěšil pietní akt na 24ce, Kryštof Hádek velmi elegantně moderoval poctu českým parašutistům. Melody Makers dotvářeli soudobou atmosféru. Vizuální efekty připomněly, že je to už 70let. Do ticha kostela byly čteny jména popravených. Mrazilo z toho a to je dobře.

....Dne 17.září byl zřízen ve Svatobořicích u Kyjova internační tábor pro příbuzné osob české národnosti, které za války uprchly do zahraničí. Formálně se jednalo o zařízení protektorátního ministra vnitra-generálního velitele neuniformované protektorátní policie, ve skutečnosti šlo o zařízení gestapa, neboť o internování, návštěvě, případně propuštění rozhodovala vedoucí úřadovna gestapa v Praze nebo v Brně.
Internační tábor ve Svatobořicích byl jediným svého druhu v okupovaných Čechách a na Moravě. Měl dvě pobočky - v Lutíně (okres Olomouc) a v Bojkovicích (okres Uherské Hradiště). První vězni tábora byli z akce „E“ (Aktion Emigrant).1 Strážní službu nad nimi vykonávalo asi sto českých četníku pod vedením Franze Kaisera, kterému vězni přezdívali „Puňta“ pro jeho řev připomínající psí štěkot. Velmi ho mrzelo, že v táboře nemá samovazbu. Tento problém však vyřešil tím, že vězně zavíral do márnice.
Přímo v táboře zahynulo třicet vězňů, dalších několik bylo „včas“ odesláno domů, kde krátce potom zemřeli. V táboře panoval velmi přísný domácí a táborový řád. Muži a ženy bydleli odděleně. Poté co bylo do tábora přivezeno 53 dětí, bylo zakázáno oslovovat je příjmením a tím tak zabránit jejich navrácení do normálního života. Jednalo se totiž většinou o sirotky popravených lidí, jenž měli podíl na atentátu na Heydricha nebo jej schvalovali.
Mimo těchto vězňů bylo v táboře ubytováno také padesát Židů, jejímž osudům se věnuji v další kapitole. V září 1944 bylo přivezeno sto osob pro sabotáž na železniční stanici na Ostravsku. Další velkou skupinu tvořili uprchlíci z nucených prací.
Celkový počet vězňů, kteří prošli internačním táborem byl 2683 osob. Mezi mini byla také řada vynikajících regionálních umělců jako skladatel Václav Kaprál nebo spisovatelka Olga Košutová, která o svých zážitcích píše v knize „U Svatobořic“.
Ve Svatobořicích a okolních obcích se našlo dost lidí, kteří doručovali po celou dobu do tábora balíčky s jídlem a dopisy od příbuzných. Svou odvahou činili pobyt internovaných alespoň trochu snesitelnější. I když se otevřeně nepostavili režimu, dokázali mu alespoň nepodlehnout a nezaprodat své svědomí.
Podmínky v internačním táboře sice nedosáhly úrovně násilnosti a zrůdnosti koncentračních táborů, ale vězňové i tak zažili hlad, fyzický a hlavně psychický útlak, kterým jsou celý život poznamenáni2.

3. 2. ŽIDÉ - odsouzeni ke smrti

Myslím, že by bylo vhodné věnovat pár řádek také osudům židovských obyvatel, i když tato problematika byla již mnohokrát zpracována známějšími historiky a svým způsobem se hlavního tématu naší práce dotýká jen okrajově. Na rozdíl od českého obyvatelstva, které mělo možnost volby mezi zradou, hrdinstvím a více či méně morálním přežitím, byli Židé nacistickým režimem odsouzeni k vyhlazení. Obrázek protektorátního Kyjovska by však nebyl úplný bez zmínky o jejich osudech. Vždyť mnohdy pomoc Židům nebo naopak parazitování na jejich likvidaci byly prubířským kamenem charakteru a odvahy mnoha českých lidí.
Od června 1939 byly rozhodnutím říšského protektora uplatňovány na území Protektorátu tzv. norimberské zákony. Šlo vlastně o sérii říšských zákonů, podle nichž ztráceli občanská práva ti, kdo nepatřili k „aríjské“ či „nordické“ rase. Židé mohli nakupovat jen v pro ně určených obchodech.3 Museli nosit žlutou Davidovu hvězdu, jejich příděly potravin byly značně omezeny. Tito lidé jen přežívali ze dne na den, protože byli odsunuti až na samý okraj společnosti.
Čekali, kdy na ně přijde řada v Eindlösung der Judenfrage4. Tedy fyzická likvidace v koncentračních táborech. Ani Židé z Kyjovska neunikli tomuto osudu. Ti šťastnější, pokud se ovšem dá hovořit o štěstí, se dostali do internačního tábora Svatobořice. Životy těch, kteří se stali obětí Osvětimi, připomíná dnes už jen pomník v parku městské nemocnice Kyjov5. Pouze dva z „kyjovského“ transportu přežili válku. Byli to Karel Adler a Josef Kaufner, kteří za svůj život vděčí panu Hlavinkovi, mlynáři z Bukovan, který je oba schovával v seníku své stáje až do konce války.

3. 3 Totálně nasazení - pro blaho Říše

Na práci do Říše byli povoláváni chlapci a dívky narozeni roku 1922 a 1924. V Říši byly slibovány až šestinásobky platů, proto se mnozí mladí lidé nechala zlákat vidinou rychle získaných peněz. Nutno však říci, že ti, kteří se přihlásili dobrovolně, posléze svého rozhodnutí litovali. Bylo by však bláhové myslet si, že se Češi do „rajchu“ hrnuli. Mnozí z nich byli nuceně nasazeni na různých místech v říši (Německo, Rakousko, protektorát).
Donucen k odjezdu byl i pan Štěpán Ryba, který na osudný den vzpomíná takto: „Přišel pracovník z úřadu práce ze Zlína s oznámením, že se musím dostavit k odjezdu vlaku do Německa. Jenže vlak nejen do Německa, ale jeho konečnou stanicí bylo rakouské město Klagenfurt. Dostali jsme se do letecké továrny. Já jsem byl zařazen do stolařské dílny, neboť jsem byl stolařem vyučen. Pracovali jsme různě, povětšinou jsme vyráběli části německých stíhaček Messersmitch, randkapy6a směrové a výškové kormidla. Bydleli jsme přímo u továrny, dostávali jsme potravinové lístky a neměli jsme se zase až tak špatně, protože jsme zadanou práci vykonávali dobře a Němci ji v rámci možností oceňovali.
Za dobu dvou let, co jsem v Rakousku strávil, jsem byl dvakrát na dovolené v Protektorátu. Situace doma byla lepší než v Rakousku, protože tam už začínaly systematické nálety spojenců, na které v Protektorátu teprve čekali. Byl jsem zrovna doma, když poprvé bombardovali Hodonín. Informovanost lidí byla špatná, tudíž i zmatek byl neúměrný. Já, maje rakouské zkušenosti, jsem věděl, jak se zachovat. Tyto vědomosti byly ale vykoupeny nespočten náletů, jež jsem v Rakousku zažil. Nedá mi, nevzpomenout na úplně první nálet. Byla neděle a my jsme chodívali na oběd do nedaleké restaurace, protože v neděli lágrová kuchyně nefungovala. Dívali jsme se oknem ven a na silnici vidíme ovčáka. Já říkám, hoši tady se něco stane, ten pes jenom sedí a dívá se do nebe. Zasedli jsme ke stolu, když v tom zazněl poplach. Všichni jsme vyšli na dvůr a viděli jsme letku amerických letadel.
Začal jsem počítat - eins, zwei, drei a když jsem se dostal k číslu deset začalo bombardování. Utíkali jsme do nejbližšího sklepa a tam jsme nálet přežili. Já jsem si jenom zacpával uši a otevíral pusu, protože jsem byl poučen od tatínka, že se tak postupovalo při střílení z kanónů, aby člověku nepraskly ušní bubínky. Když jsme vyšli ven ze sklepa poprvé jsme poznal, co opravdu znamená slovo válka. Roztrhané těla lidí, kteří nestihli najít úkryt, mrtvý ovčák o němž jsem před náletem mluvil, domy pobourané, jako krabičky od sirek…