Jsou věci, o kterých víte, že existují, aniž byste je kdy sami zkusili. Někdo to takhle má s potápěním, já to takto mám s pohádkovým lesem. Dvacetčtyřikrát odletěly vlaštovky do teplých krajin, aniž moje oči spatřily rej pohádkových masek. Nelze z toho vinit mé rodiče. Ti mi vždy chtěli udělat hezké dětství. A snad proto mě na akce tohoto typu nebrali. Nemám totiž vůbec v oblibě někoho převlečeného za něco. Nejméně v oblibě mám mikuláše a čerty. O tom by mohl vyprávět můj tatínek, který se mnou čekal za gaučem než se mikuláš odporoučí od sousedů, kam jsme se se zmíněným svatým dostali ve stejnou chvíli.
Nicméně tuto neděli se můj vztah k pohádkovému lesu změnil. Už to není něco neznámého. Stalo se tak ve Strážnici v odpoledních hodinách. Vedl mě k tomu zejména bod 16 z článku

http://talent.vidurius.cz/?q=content/25-v%C4%9Bc%C3%AD-kter%C3%A9-byste-...

a pak především pozvání od pana Karla Praise, který kromě jiného je také klaunem. Co se týče osobní známosti s klauny, tak jsem začátečník. Jakože jasný znám Bolka Polívku z televize. Jako vy všichni. Udělal vám Bolek Polívka někdy zvířátko z balónků? Vsadím se, že ne. To mě Kája ano. Proto ho mám o moc radši. A umí toho víc. Hlavně jako bubliny a taky umí sestavit orchestr to umím taky, ale klauna to ze mě fakt nedělá. To totiž ještě musíte umět mít za ušima molitanový míček. A obecně musíte mít asi hodně za ušima, abyste mohl být klaunem.