Kdyby měl odvahu, hodil by si mincí. Vždycky chtěl své rozhodnutí o něco opřít. Něco, díky čemu, by měl jistotu, že se rozhodl správně. A tak hledal znamení. Ve slovech, gestech, v situacích. Je mu něco málo přes dvacet a už je unavený. Přehlíží velké věci, soustředí se na maličkosti. Zkouší se přesvědčit, že takto je to vlastně dobré. Dělá to stále znova, jenom samá slova. Žije pořád stejně, mění se jen kulisy. Kopíruje chyby. Bez snahy je odstraňovat. Když neví, jak dál pije vodu s citrónem. Je to nesmyslný rituál, možná už spíš fatální návyk....

...třetí hodina, třetí voda s citronem. Zkouší na nic nemyslet. Jen popíjet. Plní se mu sen, vždy se chtěl stát kavárenským povalečem. Nějak kultivovaně mrhat svým časem. Sleduje, jak se mění hosté. Příjdou, odejdou, aby uvolnily místo dalším. Zůstane tu ještě chvilku. Za hranou stolu jako za nějakou bizardní barikádou se cítí bezpečně.

Touží po klidu a jistotách. Přitom jen věčně sbírá střepy svých vratkých idejí. Neuroticky vyklepává vymyšlený rytmus na sklenici. Nemá to vůbec žádný smysl. Jako většina věcí, co dělá. Asi je čas, vyměnit sklenici za domino. To domino je geniální, dětské. Nebezpečně často říká o věcech, že jsou geniální. Aniž by měl opravdovou představu, jak genialita vypadá. Přesně tak často říká miluju tě, aniž by kdy koho miloval. Možná sebe, ano sebe má rád. Ale už ne, tak jako dřív. Překvapuje se čím dál víc. Nemá už jistotu, zda to, co si myslí, jsou opravdu jeho myšlenky. Jako by se do kontur jeho světa někdo naboural. Jako by ho už nenechal v klidu nadechnout.

Bolí to, když víš, že se na sebe nemůžeš spolehnout, že to, čemu si věřil, je sen. Sen o Tvém vlastním životě. Nejde nekonečně čelit skutečnostem. Být pěšákem beze zbraně, hrdinou bez budoucnosti. Hrdinou, co si brečí do polštáře a popíjí vodu s citrónem.