Dolil si z láhve červeného vína. Najednou to věděl. Čeká to na něj. Každý má nějaký úkol. Nějaký životní úkol. Jeho úkol je rozseknout to s tou sémiotikou. Charles Saunders Peirce. Odborník přes tvorbu významů. Jo zní to dobře, ubezpečoval sám sebe, aniž by si uvědomil, že užívá intrapersponální komunikaci.

S těma znakama to je prostě bordel. Ještě nikdo se to nepokusil uspořádat. Většina z vás by řekla, že je to celý zbytečný, že by Charles udělal líp, kdyby se staral, jak zastavit násilí nebo jak nasytit hladovějící, no jenže tím už se zabýval Ježíš a Charles byl nerad v něčem druhej. A tak se rozhodl studovat život znaků v životě společnosti. „Realita je lidský konstrukt,“ říkal už jako malej a jeho otec věřil, že z něj nikdy nic pořádnýho nevyroste. Trochu si to kladl za vinu, kdyby Charlesovi nekoupil tu knížku o strukturalismu mohl by mít hezčí dětství. Takhle pořád mluvil o tom, že sémiotické komunikační modely mají strukturální charakter a jejich primárním cílem je popsat vztahy mezi jednotlivými elementy působícími v rámci procesu konstrukce významů. Doma mu nerozuměli. Vlastně ani ve škole. Jediná bytost, která mu trpělivě naslouchala byla jeho holka. S ní se necítil sám v tom moři znakových idiotů. Jenže ani ona ho nechápala. Chtěla se s ním vyspat. Nic jinýho v tom nebylo. Natož nějaký zájem o význam znaků.

Pozval ji na kávu. Věřila, že dnes se dozví něco důležitého. Něco, co posune jejich vztah.
-Zavři oči a představ si pyramidu, prosím.
- Pojedeme do Egypta? Na svatební cestu?, neubránila se tomu, aby jejím hlasem rezonovalo nadšení.
- Ne, chci ti říct o základních prvcích konstrukce významů.
- Charlie, ty si fakt neuvěřitelnej idiot
- Počkej, tohle je důležitý a nový přišel jsem na to dneska nad ránem. Každej význam se skládá ze tří prvků. ZNAK, OBJEKT a INTERPRET. Třeba slovo postel je znak. Interpret je někdo pro něhož je znak znakem, prostě někdo kdo pod postelí chápe postel a objekt se vztahuje k nějaký skutečný posteli.
Dokončil svůj výklad a čekal na reakci.
- No pěkný a ty pyramidy jsou jako kde?
- Celý je to vlastně triadický vztah totiž, víš?
- Aha, řekla bez známky jakékoliv emoce.
Zatímco on mluvil o tom, že proces konstrukce významů nazve SEMIÓZA a jak je to bezva pojmenovat nějaký nový proces, vytáhla z peněženky malou fotografii.
- To jsem já a můj bývalý přítel. Tady jsem byla šťastná.
- Sluší ti to, se zájmem si prohlížel fotku, kde se jeho dívka tiskne k jinému muži.
- Chápeš, co Ti tím chci naznačit?
- Ne, řekl popravdě. Ale chápu, že ta fotka je vlastně ikonický znak. Chápeš, že ta fotka se vlastně podobá tobě. O tom jsem taky chtěl mluvit, že jsem vymyslel typologii znaků. Rozdělil jsem je na IKONICKÉ, INDEXOVÉ a SYMBOLICKÉ. Do ikonických kromě fotek spadají různé návody nebo i označení toalet. Máchl rukou směrem, kde tušil, že budou záchody. Takže vidíš, že se s tím setkáš všude, řekl vítězoslavně a pokračoval. V rámci těch ikonickejch znaků jsem si s tím trochu pohrál a rozdělil je ještě na obrazy, diagramy a metafory. Ale to bych ti vysvětlil jenom v případě tvýho velkýho zájmu. Letmo se po ní podíval a vyhodnotil její zájem jako „spíše menší“. Takže dál. Ty indexový znaky fungujou na základě faktické nebo příčinné souvislosti, třeba ti dám příklad: Když uvidiš někde kouř, je jasný, že někde hoří.
- Jo aha, takže když budeš mít na puse otisk ruky, je jasný, žes někoho nasral?
Nestačil říct, že neví, že jistej si je zatím jen tím příkladem s ohněm a už disponoval otiskem její dlaně na vlastní tváři. Nestačil jí vysvětlit, že symbolické znaky fungují na základě nějakého přijatého pravidla, že jejich vztah k tomu, co reprezentují je arbitrární. Prostě odešla. Byl zase sám se svými znaky. Avšak někde daleko v Evropě, v nějakém Švýcarsku žil Ferdinand de Saussure, klučina se stejnou touhou potom, aby ty znaky šlapaly, jak Švýcary. Kdyby to Charles tehdy věděl, možná by mu připadalo, že život přece jen vykazuje znaky toho, že je dobrej.