Chvíle ticha mi vždy příjdou těžké.Třeba musíte být potichu, protože se natáčí, jak vrčí mrazák. Život se zastaví proto, aby film působil autentičtěji. Jsou pak chvíle, kdy ticho je nejlepším možností, jak vyjádřit úctu. Je zvláštní cítit smutek při odchodu člověka, kterého jste osobně neznali. Václav Havel je pro mě však symbol historie, dějin na které si lze takřka sáhnout. Je logické, že ho mám raději než třeba Karla IV. Žil ve stejné době jako já, určitým způsobem mohl být morálním vzorem pro mnohé z mé generace. A pro mě rozhodně byl. Je to možná tím, že pokud opravdu existuje něco jako "vpečeťovací moment", pak jsem u něj určitě sledovala něco ze 17. listopadu. Fascinovali mě a dodnes fascinují záběry plných náměstí lidí, kteří jsou spolu a vědí, že teď je důležité být v centru dění. Chtěla jsem se s ním někdy potkat. S tím člověkem, který s nepopsatelnou pokorou vedl tisíce lidí.Už se mi to bohužel nepodaří. Jen mluvit o věcech nemá smysl. Jen chtít nestačí.
Když Dalajlama navštívil Havla, někdo řekl: "Ten do švestek nevydrží." Proběhlo mi hlavou, že už to prostě nestihnu. Slovní spojení, které nějak souvisí se smrtí nemám ráda. Neměly by se podle mě používat ve spojení s lidmi, kteří ještě žijí. Právě z úcty k životu.
Úcta je to, co cítím asi nejvíce. Nejsem žádný odborník na Havla. Her jsem viděla jen kousek a i tak mi to přišlo jako neskutečné kraviny, ke kterým zřejmě musím dozrát. Jedinou knihou, co jsem četla byl Dálkový výslech a to jen proto, že jsem žádnou jinou neměla k dispozici. Mám vlastně ještě jednu knihu Dopisy Olze...Speciální vydání s Havlovým podpisem..Za nějakou soutěž. Tehdy mě potěšila. Teď mě těší ještě víc.