To, že je pan prezident odborníkem na překlad do angličtiny, to se ví. To, že je taky odborníkem na inkluzivní vzdělávání, to je celkem novinka. „Vůbec se mi to nelíbí a jsem proti. Sloučení handicapovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity, řekl doslova. Nevím kolik hendikepovaných dětí zná, tipla bych že žádné, jinak by se styděl vůbec pomyslet na to, co takto bezostyšně řekl. Mám úpřimnou radost z toho, že moji rodiče nepředvídali, kde budu šťastnější a navzdory mému hendikepu, mě nechali zapsat na úplně normální základní školu v mém bydlišti. Uměla jsem totiž poznávat hodiny a taky barvy mi nedělaly problém. Nějaké básničky jsem taky znala. Zkrátka normální prvák. Jo, neuměla jsem chodit a vlastně pořád neumím, ale za to jsem se naučila číst a psát jako ostatní. Spolužáci moji přítomností nijak netrpěli, jen jsme měli vždycky třídu v přízemí.
Mně nespeciální škola pomohla v tom, že jsem se nikdy necítíla v něčem speciální. Přesněji řečeno, cítím se celkem normální. A ano, jistě to také bude zásluha let strávených ve školních lavicích, kde všichni kolem mě seděli na židlích. Nemůžu tedy souhlasit s panem Zemanem. Neštěstí pro obě skupiny to jistě nebylo. Neštěstím by naopak bylo chtít hendikepované vyčleňovat. Doufala jsem, že doba obrovských ústavů, kam se hendikepovaní "uklízeli" je dávno pryč. Teď se budou pod rouškou zdánlivého většího štěstí zasazovat do rovnocenné skupiny? Bezva, ale beze mě. Nemám nic proti rovnocenným skupinám. Mám mezi vozíčkáři spoustu kamarádů. A jsou mezi nimi i ti, co celý svůj život prožili za zdmi ústavů a teď jsou neskonale šťastní, že už nejsou "mezi svými". Pan Zeman jako milovník bonmotů, jistě zná staré české přísloví: Vrána k vráně sedá. O žádnou modifikaci tohoto pořekadla, ale hendikepovaní nestojí. To však bohužel pan prezident i přes svoji krátkou vozíčkářskou zkušenost, nevidí.